"Pěstounských rodin, které pečují o děti přechodně, máme v kraji v současné době 32, což je dostačující počet. Naopak nám stále chybí dostatek dlouhodobých pěstounů. Proto jsme se rozhodli oslovit veřejnost na území kraje kampaní, která rozšíří povědomí o pěstounské péči, o její potřebnosti a prestiži," říká Pavel Šotola, radní Pardubického kraje zodpovědný za sociální péči a neziskový sektor.

Krajský úřad Pardubického kraje vede v evidenci dětí, pro které hledá náhradní rodiny. V září 2016 je v evidenci 32 dětí do 6 let, 35 dětí ve věku 7 - 10 let, 78 dětí ve věku 10 - 15 let a 164 dětí nad 15 let věku. V evidenci pěstounů kraj vede nyní jen pět rodin připravených k převzetí dítěte do pěstounské péče.

V roce 2015 bylo na území Pardubického kraje 705 pěstounů, které se staraly o 689 dětí. Někdy jsou pěstouny oba manželé, jindy pouze jeden z nich. Číslo zahrnuje i příbuzenskou pěstounskou péči. "Zájem o pěstounskou péči byl nejvyšší v roce 2013, po novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nyní je několik let zájem konstantní, zhruba 25 žadatelů za rok. Tento počet je však nedostatečný," konstatuje Pavel Šotola a dodává: "Obtížně hledáme pěstounské rodiny pro sourozenecké dvojice či větší sourozenecké skupiny, pro děti jiného etnika, zdravotně či mentálně znevýhodněné děti a děti starší šesti let."

Dlouhodobé pěstounství
Tímto názvem bývá označována nejrozšířenější, tradiční forma pěstounství. Většina dětí zůstává v pěstounské rodině několik let, často až do dospělosti. V řadě případů se jedná o děti starší či dospívající, s tělesným či mentálním handicapem, případně děti minoritního etnika, které díky pěstounské péči nemusí žít v ústavním zařízení. Mnoho dětí v pěstounské péči má kontakt se svými vlastními rodiči. Na tyto trendy reagují i transformační plány dětských domovů v kraji. "Jsme připraveni spolupracovat nejen s biologickými rodinami, ale také s vybranými pěstouny a poskytovat jim podporu při přijetí dětí do náhradní rodiny," uvádí ředitelka Dětského domova Pardubice Kateřina Fialová.

Dlouhodobé pěstounství není povolání, jako je tomu u přechodné pěstounské péče. Pěstouni často mají svá zaměstnání, někteří pracují na zkrácený pracovní úvazek. Pěstouni jsou podpořeni dávkami státní sociální podpory, které vyplácí Úřad práce. Konkrétně se jedná o odměnu pěstouna a příspěvek na úhradu potřeb dítěte.

"Dlouhodobí pěstouni to nemohou dělat pro peníze, není to dostatečně placené. My jsme se rozhodli přijmout další dítě do rodiny ke třem našim, když už nejstarší dcera odrůstala a už nás tolik nepotřebovala. Měli jsme čas, chuť, energii a především dobré rodinné zázemí. A přesto to ze začátku nebylo jednoduché, sladit zájmy vlastních dětí s novým členem rodiny, vznikaly vyhrocené situace. Potřebovali jsme pomoc psychologa i doprovázení, naštěstí to všechno je k dispozici. Pokroky byly pomalé, ale teď už jsou velké. A postupně přemýšlíme nad tím, pomoci ještě jednomu dítěti," shodují se pěstouni Lucie a Vladimír Škodovi.

O pěstounství a rodině promlouvají besedy, výstavy a filmy
Kampaň "Pěstounství pomáhá dětem vyrůstat v rodině" zahajuje Pardubický kraj výstavou s názvem "Kniha k dětským právům - Obrázky od dětí s tematikou jejich práv a povinností". Výstava vznikla jako iniciativa Národního parlamentu dětí a mládeže. Děti z různých koutů republiky malovaly, co mají rády, bez čeho by nechtěly být, čeho se naopak bojí či jak vnímají svá práva a povinnosti. K dalším akcím bude patřit například veřejná projekce filmu Adopce: Konkurz na rodiče v Gymnáziu Josefa Ressela v Chrudimi, beseda v Chrudimské nemocnici, seminář pro zájemce so náhradní rodinnou péči v Litomyšli nebo osvětový týden ve Svitavách.

Proč se lidé rozhodují stát se pěstouny?
Protože máme rádi děti. Máme velkou fungující rodinu, a tak jsme ji chtěli nabídnout někomu, kdo rodinu dočasně nebo dlouhodobě nemá. Určitě v tom hrála roli i naše křesťanská víra. (Štěpán a Želka Plecháčkovi, dlouhodobí pěstouni)

Po zkušenostech role vychovatelky v dětském domově a dlouholetém přátelství s pěstounskými rodinami nám přijetí dítěte do pěstounské péče přišlo jako to nejlepší, co můžeme udělat. Byli jsme šťastní, nic nám nechybělo a měli jsme dost místa v srdci i v domě. (Petra Masarovičová, dlouhodobá pěstounka)

Na možnost stát se pěstounem mě upozornila kamarádka. "Vlastní děti ti odrůstají, sil máš ještě dost." Měla pravdu. Sil bylo dost, ale až s příchodem prvního dítěte jsme si doma najednou uvědomili, čeho všeho ještě máme dost, kolik "samozřejmostí" máme na rozdávání a kolik těch "samozřejmostí" plno dětí vůbec nikdy nepoznalo. (Věra Brandová, pěstounka na přechodnou dobu)
Ještě dříve než jsem začala uvažovat o pěstounské péči, jsem se seznámila s pěstounskou rodinou. Spřátelili jsme se natolik, že jsem si občas půjčovala jejich děti na víkendy domů. Moje děti už byly v pubertě a s malými mě to moc bavilo. Když potom mé děti odrostly úplně, cítila jsem se nevyužitá, a tehdy jsem poprvé začala přemýšlet o tom, kolik dětí je v dětských domovech a o tom, že mám ještě dost elánu. Netrvalo to dlouho a našly u mě domov tři děti. (Alena Rejsová, dlouhodobá pěstounka)