Pardubický kraj se změně péče o ohrožené děti intenzivně věnuje od roku 2015, a za tu dobu máme zhruba polovinu dětí z dětských domovů v běžném bydlení. Podporujeme pěstounskou péči a nyní řešíme inovační projekt, který by měl ve spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí včas identifikovat problémy v rodině a předcházet nutností odebírání dětí z rodin," řekl radní Pardubického kraje pro sociální péči a neziskový sektor Pavel Šotola a pokračoval: "Po prezentaci projektu Cesta ke změně s potěšením vidím, že jdeme stejným směrem, že to přesně zapadá do naší strategie. Budu rád, když se s vašimi zkušenostmi seznámí i další poskytovatelé, i když je mi jasné, že každý si musí prožít potřebu změny myšlení a úhlu pohledu sám."

A právě o novém úhlu pohledu hovořili všichni účastníci projektu. Víme, co naši klienti opravdu potřebují? Proč nedůvěřují sociálním pracovníkům? Jak se dá přerušit kruh opakovaného selhávání, kdy klienti končí znovu a znovu v sociálních službách? To byly jen některé z otázek, které si museli zástupci organizací položit hned na začátku. A pak hledat řešení, testovat je, opouštět ta chybná a rozvíjet naopak ta, kudy vede cesta. Věnovat se vedle klientů i zaměstnancům a jejich možnému vyhoření či frustraci.

"Největší změny vyvolané projektem souvisejí se zavedením přístupu zaměřeným na řešení. To je uznávaný způsob práce, který se osvědčuje i při podpoře složitých cílových skupin klientů. Jeho specifikem je především to, že se zaměřuje na cíle, na silné stránky, na úspěchy na a životní zdroje klienta, namísto neproduktivní analýzy problémů," popsal jednu z novinek, které se podařilo zavést do praxe Jiří Pitaš, ředitel SKP-CENTRUM.

"Nevynalezli jsme Ameriku, ale všichni jsme se dobrali k drobným zlepšením, která měla kupodivu velký význam ve vnímání služeb klienty," konstatovala například Gabriela Chovancová, ředitelka DaRu. Někdy stačilo dát spíše důraz na to, co klientům jde a v čem jsou dobří, než na jejich negativní stránky, vyměnit kancelářské prostředí u rozhovoru za bezpečné a příjemné místo, mít k dispozici neformální osobu k řešení problémů, dát lidem možnost promlouvat do společného programu, do výběru služeb, nebo se dobrat toho, co by si přáli v ideálním světě. V mnoha případech to začalo fungovat.

"Nedávno jsme se vrátili z odborné stáže na Islandu, kde jsou v péči o ohrožené děti a rodiny dál než my. A líbil se mi jejich přístup, že ohrožená rodina se nemá přizpůsobovat systému, ale systém musí být nastaven tak, aby mohl efektivně reagovat na individuální potřeby ohrožené rodiny. A přesně k tomu docházíme i my, i když to v České republice jako celku není zvykem," řekl na závěr Pavel Šotola.