Plzeňští policisté hovor lokalizovali, "souřadnice" je nasměrovaly do Pardubického kraje, kterému pátrací akci po Honzíkovi předali.

Policistka z pardubického operačního střediska zkusila vytočit "Honzíkovo" číslo, možná i doufala, že jim přesněji popíše okolí místa, kde se nachází, ale ejhle. Na druhé straně byl sice kluk, ale ten moc dobře věděl kde je a jméno Honzík zapíral. Když zjistil, že mu volá policie, která chce mluvit s vedoucím tábora, argumentoval, že za prvotním hovorem stálo kluků víc. V tu dobu byl polední klid, horko těžko se mu šlo k táborovému vedoucímu, s nímž policistka chtěla hovořit. Cesta do jídelny z ubytovacího místa mu trvala přes 4 minuty.

A co strůjce telefonátu? Už z komunikace "Honzy" s operačním střediskem je patrné překvapení a nervozita z toho, kam až se telefonát náhodnému volanému dostal a co tím způsobili. Táborový vedoucí vyhodnotil situaci exemplárně. Honza možná čekal trest v podobě škrábání brambor, nebo uklízení tábora, ale "veřejně prospěšné práce" mu uděleny nebyly. Tento nedomyšlený vtip mu přinesl ten nejvyšší táborový trest, kterým bylo balení věcí a jeho cesta domů.